Tajemství horkého léta

Letní povídka pro Víkend MF DNES .......................................................

Smůla na mohutném smrku se leskne jako pot, celý les je upocený od těžkého léta. Pes se unaveně motá Haně okolo nohou, náhle však zavětří a tázavě se na ni podívá, proč stojí. Hana zírá na polorozpadlou lavičku, kde občas odpočívají, a sbírá síly k nadechnutí, ale to, co vidí, jí brání vpustit vzduch do plic…

Večer to v hospodě žije jako vždy, když je vedro a lidé se potřebují zchladit studeným pivem.  Unavenej hostinskej z toho už ale nemá ani radost. Je rád, že je kšeft, jenže čtrnáct dní to tu táhne sám. Ta poslední holka mu zdrhla. Nenechala ani vzkaz a byla fuč. Sehnat dneska pořádnou servírku, to není vůbec jen tak. Simona přitom vypadala spolehlivě. A dokonce měl pocit, jako by ji odněkud znal. Přišla a zeptala se, zda by tu pro ni nebyla nějaká práce. Přistěhovala se nedávno a zatím nic nemá. Ve městě makala za barem, ale už jí to lezlo krkem, tak to chce zkusit na vesnici. Takovou letní brigádu a pak se uvidí. Prý tady třeba budou lepší vztahy. Jarda, který tu má hospodu už dvacet let, jí to nevymlouval, začínala sezóna, a tak po ní chňapl všemi deseti.

Hana se už několik dní probouzela ještě před zazvoněním budíku celá zpocená, vlna veder udeřila neúprosně. Nahmatá vedle sebe spícího manžela a přitulí se k němu. Honza tiše zavrní a přitiskne se k horkému tělu své ženy. Do dvou minut se i přes úmorné horko milují. Nejdříve pomalu a s rozmyslem, jako by se nechtěli už více zpotit, ale postupně se jejich pohyby zrychlují a nabývají na intenzitě. Do pokoje proniká světlo. Na venkově svítá. Za chvíli už musejí oba vstávat do práce. Hana jede do nedalekého města, Honza trochu dál – do Prahy.

Pro Simonu nebyly Senomaty tak úplně neznámé. Její matka o té vesnici občas hovořila, protože tam jezdila za svou kamarádkou. A kdysi tam prý měla i nějakého nápadníka. Snad proto se sem Simona po matčině smrti přestěhovala. Ale spíše tomu pomohly další okolnosti. Na pohřbu se setkala s matčinou přítelkyní, slovo dalo slovo a Simona se brzy stěhovala k ní domů, do volného přízemí. V nedalekém městě ji nic nedrželo a toužila vypadnout už dlouho. Jarmila zase už delší dobu uvažovala, že je pro ni dům v Senomatech příliš velký, dceři své zesnulé kamarádky proto ráda nabídla spolubydlení. Když si s její matkou byly tak blízké, určitě to půjde.

Honzovi se z postele moc nechtělo, poslední dobou bylo všechno v práci nějak na nic. Přišlo mu, že tam celý den protrpí a myslí už jen na to, až bude zase konečně doma. Doma? Upřímně si přiznává, že se těší každý večer na pivo, co tam přišla Simona, je to tam úplně jiné. Nevidí už zatuchlý lokál s pupkatým Jardou, umaštěné sklenice a uslintané dědky. Nevnímá přihlouplé kecy ožralých vesničanů, ke kterým sice také patří, ale moc si to nechce přiznat. Tedy alespoň do pátého piva. Simona je zvláštní, vlastně má pocit, jako by ji znal odjakživa. To blekotal i hostinskej, ale ten to tvrdí o každé. Honzovy myšlenkové pochody končí u ranního milování s Hanou. V duchu byl se Simonou. Ono to totiž před čtrnácti dny nebylo jen v duchu, ale v hospodě. Blbý je, že nebyl ani opilý, aby to pak mohl považovat za úlet v alkoholovém opojení. Moc dobře věděl, co dělá. Jenže Simona se od té doby už v Senomatech neukázala.

Hana se v práci ani nezastaví, natož aby měla čas přemýšlet nad tím, co včera k večeru objevila v lese. O to více se jí obraz ukládá do paměti, aby se s naléhavou intenzitou mohl později vynořit. Myšlenky ji dostihnou večer u čtení knížky. Čte stránku za stránkou, aby po chvíli zjistila, že jí věty nedávají smysl. Písmenka se přeskupují a mění se v beztvarou hmotu. Hana s povzdechnutím zaklapne knížku a pokouší se usnout. Upadá do přerušovaného spánku, Honza je v hospodě, a ona neumí spát sama. Z marného převalování ji vysvobodí až zarachocení klíče v zámku okolo půlnoci, teprve potom usíná. Honza se svalí do postele jako špalek, ale ani k němu nějak spánek nepřichází. Kam jen ta Simona mohla zmizet? Mobilní telefon má nedostupný a na vesnici o ní nikdo nic neví. Ani stará Boháčková, která si ji vzala do podnájmu. Ta jen v Jednotě říkala, že holka je fuč. Nechala prý u ní všechny svoje věci…

Hana se ráno probouzí mrzutá, opravdu toho moc nenaspala. Hned u snídaně se s Honzou pohádají kvůli prkotině. Haně se navíc opět připomíná les a jeho tajemství. Tajemství?! Asi to pořád ještě tajemství bude, protože u nich na vsi by se to rozkřiklo hodně rychle. To už by určitě slyšela ze všech stran. A Hana neví, co si s nálezem počít. Jít zakrýt stopy, říct to Honzovi? Ona nic neudělala, a přesto neví, jaké je správné řešení kvizu, do kterého byla nechtěně zapojena.

Simona není v Senomatech šestnáctý den. Je v Brně. V hlavě jí rezonují slova Jarmily Boháčkové. „Cos čekala holka, vždyť tady cihlu ojel kámen. Jenže mě nenapadlo, že se dáš dohromady zrovna s ním.“ S ním, s ním, s ním, rozléhá se Simoně v hlavě ozvěna. Když Honza poprvé přišel do hospody, byl to ten nejzvláštnější pocit, který kdy zažila. Tenhle kluk si ji připoutal, sotva vešel. A to pouto nešlo přetrhnout, už šlo jenom upevnit. Jenže potom se to nějak semlelo doma s Jarmilou, a tak se sbalila a vyrazila do Brna, jenom tady může najít zase svůj klid. Stojí u jednoho z polorozpadlých činžáků. V ruce žmoulá papírek, který jí máma dala těsně před smrtí. Je na něm kostrbatým písmem napsáno jméno a adresa, na které zrovna Simona zvoní na ušmudlaný zvonek.

Hana hned po práci vytáhne vodítko, připne jej psovi okolo krku a vyrazí směrem k lesu. Nedá jí to, musí se ještě jednou na vlastní oči přesvědčit, co viděla. Musí, protože tomu stále nemůže uvěřit. To musí být nějaký omyl, a jestli ne, bude muset sakra rychle vyřešit, co s tím bude dělat. Ještě doma si pro jistotu dala do kapsy nůž. Rychlým krokem jde po známé cestičce, pes už jí nestíhá, a tak ho pouští z vodítka, ať se loudá za ní. Za pár minut je u dřevěné lavičky. Nevěděla, že sem kromě ní někdo chodí, ale vypadá to, že tu odpočívá ještě někdo z místních. Pod lavičkou je zmačkaná plechovka od piva a nedopalek z cigarety. Obě věci tam byly už před dvěma dny, kdy tam objevila ten neskutečný nápis. Na opěradle je pevným písmem vyrytá věta. Hanáček si to rozdává s výčepní. Hana najednou neváhá, vytahuje z kapsy nůž a zuřivě škrábe do dřeva, aby ta slova sprovodila ze světa. Jediný Hanáček u nich ve vesnici je její Honza a jediná výčepní je ta nová – Simona, nebo jak se jmenuje. Když už je nápis nečitelný, Hana se posadí, chce se jí zvracet. Takhle si začátek léta fakt nepředstavovala.

Jarmila Boháčková toho v posledních dnech také moc nenaspí. Myslí na svou nedávno zemřelou kamarádku. Ale copak to mohla tušit, že si Simona padne do oka zrovna s Honzou. Nemohla, není přece vševědoucí. Jenže i tak má výčitky. Proto to Simoně tu noc, kdy se vrátila z hospody až k ránu, prostě říct musela. Někdo si jich totiž všiml. Už kvůli její matce to musela zastavit, vždyť ta by se obracela v hrobě.

Simona se mezitím vrací z Brna, je druhá, která si takhle léto opravdu nepředstavovala. Přemýšlí, co udělá. Jiná možnost, než se rychle sbalit a vypadnout ze Senomat, ji nenapadá. Ale neví, co s Honzou. Zaslouží si alespoň vysvětlení. Viděli se spolu sice párkrát, ale to, co zažili v noci před necelými dvaceti dny, se smazat nedá. Jenže teď je jí z toho zle. Souznění, které zažila, se objevuje v novém světle. V tom, které ji ani ve snu nenapadlo. A táta kápl božskou, sice nerad, ale musel.

Letní lásky mají různé konce. Někdy to ani nejsou lásky a vlastně ani konce, protože nic nezačalo. Malé vesnice mívají velká tajemství, a když už je neunese stará lavička, vyplynou na povrch. Nikdo o ně nestojí, ale i tak si k nim cestu najdou. Honza tušil, že táta jeho mámu podváděl, než ho vyhodila z domu. Simona věděla, že máma někam jezdila i po jejím narození, ale tátu nikdy neviděla.

Jenže na příjmení tenkrát s Honzou nebyl nějak čas se zeptat. Simona Hanáčková se v noci tiše vrací do Senomat, balí si věci… Na venkově opravdu čekala jiné vztahy, než ty, které právě objevila. Jarmila najde ráno prázdné přízemí. Jen na posteli zůstává bílá obálka, patří Honzovi. Jarmila ji bere do rukou, ví, že ji musí předat. Dává si obálku do kabely a za chvíli zvoní u Hanáčků. Honza už je v práci, ale otevírá Hana. Jarmila chvíli přemýšlí, jenže když vidí Hanin strhaný obličej, pochopí, že letní tajemství už začalo žít. I ona si tedy zaslouží pravdu. Podává rozhodně Haně dopis mezi dveřmi: „To je pro Honzu, od Simony, jeho sestry.“